Naštvání.
Konečně. Konečně jsem naštvaná. Je to krásné a osvobozující. Cítím, jak ze mě proudí všechny silné emoce, které považuji za negativní. Smutek, hněv, odpor a strach. Chvíli mi to trvalo, snažila jsem se udržet vše v sobě. Nejspíš proto, že ve mně všechny tyhle emoce, ale i ty ostatní, vyvoláváš ty, a byly tím jediným, co mi zůstalo. Chci křičet, asi ne přímo na tebe, ale alespoň tvým směrem. Chci, abys věděl, jak moc jsi mi ublížil. Nepotřebuji, aby jsi trpěl, nebo pocítil to, co já. Ani to nejde, protože to nejspíš neumíš, nebo nechceš umět. Už nemám sevřené hrdlo, můžu křičet, řvát, plakat, ale přesto se nic neděje. Jen mlčím a přemýšlím, jak budu existovat v tvé blízkosti. Vlastně tě vůbec nechci vidět, ani nemůžu, protože mám strach. Vím, že mi umíš zamotat hlavu, někdy asi i nevědomky, a nelíbí se mi to. Mám strach, že zase zapomenu na všechno špatné a budu znovu trpět. Nechci tě vidět, protože mám strach, že kvůli tobě budu plakat. Mám strach, že nedokážu mluvit, že zase pře
