Chytám se.

Nevím čeho, prostě se chytám. Je mi zvláštně, jsem otupená. Mám pocit, že nic necítím. Vůbec nic. Sama se divím, jak je to možné, protože včera jsem cítila naprosto všechno. 

Cítila jsem, jak mě objímáš, i jak mě biješ. Cítila jsem tvé prsty v krku. Cítila jsem chuť cigaret na tvých prstech smíchanou s chutí desinfekce. Cítila jsem chuť latexových rukavic. Viděla jsem, jak se usmíváš, když se se mnou loučíš. Viděla jsem, jak si mě starostlivě měříš, když mě ubrečenou necháváš odjet taxíkem. Slyšela jsem, jak se mě ptáš, jestli mám dost, jestli jsem nadržená. Slyšela jsem, jak mě chválíš.

"Hodná čubička."

Slyším, jak mě oslovuješ přezdívkou, vzpomínám, jak mě oslovuješ jménem, když s tebou nemluvím. Slyším jak vzdycháš, slyším jak dýcháš, i jak ti bije srdce.

Cítím, jak mě objímáš, i jak mě biješ. Cítím tvé prsty, cítím tebe, cítím tvou chuť, a najednou cítím zase všechno.

A zase to bolí.

Chybíš mi. Hodně. Nechápu, jak to děláš. Jediný utěšující pocit je otupělost. Už nepláču, pouze doma. Mám tě hluboko v sobě a vůbec se mi to nelíbí. 

Lžu. Líbí se mi to. 

Líbí se mi, že se můžu stále vracet k pocitům, které jsem měla, když jsem byla s tebou. Líbí se mi, že si dokážu vybavit tvou chuť a vůni. Kdo jiný mě nyní může trestat za mou sobeckost a hloupost, než já, vzpomínkami na tebe, které jsou tak živé, že mi tlačí na bedra místo tebe, když jsem tvým přízrakem trestána. 

Přesně tohle potřebuju. Ublížit si, ublížit si tak moc, že na tebe už nebudu chtít myslet.