Naštvání.

Konečně. 

Konečně jsem naštvaná. Je to krásné a osvobozující. Cítím, jak ze mě proudí všechny silné emoce, které považuji za negativní. Smutek, hněv, odpor a strach. 

Chvíli mi to trvalo, snažila jsem se udržet vše v sobě. Nejspíš proto, že ve mně všechny tyhle emoce, ale i ty ostatní, vyvoláváš ty, a byly tím jediným, co mi zůstalo. 

Chci křičet, asi ne přímo na tebe, ale alespoň tvým směrem. Chci, abys věděl, jak moc jsi mi ublížil. Nepotřebuji, aby jsi trpěl, nebo pocítil to, co já. Ani to nejde, protože to nejspíš neumíš, nebo nechceš umět. 

Už nemám sevřené hrdlo, můžu křičet, řvát, plakat, ale přesto se nic neděje. Jen mlčím a přemýšlím, jak budu existovat v tvé blízkosti. 

Vlastně tě vůbec nechci vidět, ani nemůžu, protože mám strach. Vím, že mi umíš zamotat hlavu, někdy asi i nevědomky, a nelíbí se mi to. Mám strach, že zase zapomenu na všechno špatné a budu znovu trpět. 

Nechci tě vidět, protože mám strach, že kvůli tobě budu plakat. Mám strach, že nedokážu mluvit, že zase přestanu na chvíli cítit, abych pak mohla cítit až moc. Mám strach, že bych si mohla přiznat, že všechna ta nepříjemná bolest ještě není za mnou.

Jsem naštvaná, že jsi mě neposlal pryč hned. Ne proto, že bych chtěla, abys to udělal, ale proto, že jsi věděl moc dobře, že to musíš udělat. 

Cítím odpor, protože ti přestávám věřit. Přestávám věřit i sobě, že jsi ten člověk, za kterého jsem tě považovala. Cítím odpor, protože jsi mě nechal škemrat, i když bylo jasné, že mi nemůžeš vyhovět.

Jsem smutná, protože si stále nejsem jistá svými emocemi. Pořád se totiž ptám, zda mám vůbec právo se takhle cítit, zlobit se na tebe, mít strach.