Ponaučení.

Jedna ztřeštěná osoba mi nedávno řekla, že se vše děje za nějakým účelem. Že jsme si museli vším ve svém životě projít, aby nás to posunulo dál, abychom si něco důležitého uvědomili. A má pravdu, i já to vím, jen se tím hůře řídí, když jsem to ponaučení ještě neobjevila. S malým odstupem času, jsem si uvědomila, jak moc toxický vztah jsem opustila. Ono se není čemu divit, všechny mé vztahy byly toxické, založené na závislosti nebo falešných idejích. Možná bych se konečně mohla zamyslet nad tím, proč to tak je, a proč vyhledávám vztahy, o kterých předem vím, že mě zničí. 

Možná se vztahů bojím, a tak se pouštím jen do těch, o kterých vím, že nevydrží. Kdyby to nebyla úplná blbost, tak by to dávalo smysl.

Já vůbec nevím proč to dělám. Když někoho potkám, nenapadne mě jako první věc, že by to šlo, protože nám to nevydrží. Prostě si myslím, že je to tak správně, nebo mě to baví, je mi s ním příjemně. 

Pak by mohlo jít o nějakou formu sebetrýznění. V tom jsem dobrá, měla jsem spoustu času, abych objevila nesčetné množství způsobů, jak si ubližovat. Od fyzických, od kterých jsem víceméně upustila, po psychické, jako trestání se, odsuzování se, odříkání si, zesměšňování se, po dlouhodobé ničení svého těla. Vlastně už ani nevím, proč to dělám, mám dojem, že jsem sama se sebou celkem smířená. Občas se objeví nějaký záchvěv nenávisti vůči vlastní osobě, ale minimálně, spíše zřídkakdy. Nemám už pocit, že bych si zasloužila trpět. Nebo možná jsem ten pocit jen upozadila, protože byl nevyhovující. To já tak dělám. Když je něco nevyhovující, tak to upozadím, protože se nedokážu rozhodnout, jestli to pustit nebo ne. 

Je těžké si připustit, že je konec. To je dost paradox, vzhledem k tomu, že jsem utekla já sama, i když mám čím dál větší pocit, že jsi na to čekal, abys to nemusel dělat ty, což mi přijde trochu zbabělý, takže doufám, že to tak není. 

Někdy už mám skoro dojem, že jsem v pořádku, že je to celé za mnou, ale pak se mi o tobě zdá sen, a já jsem znovu na začátku. I když je pravda, že ten průběh truchlení se stále urychluje. Těším se, až se probudím a budu vědět, že jsem zase sama sebou. Svá, jediná. 

Už se nechci měnit v závislosti na někom, je to neskutečně ubíjející, poznávat tolik svých Já.

Jednou jsem ti řekla, že všechno, co mě naučí člověk, kterého miluji, o čem mě přesvědčí a co mi ukáže na mně, mém těle, mé povaze a minulosti, odchází společně s ním, a tys říkal, že je to špatně. To si nemyslím. Já musím všechny ty věci objevit svýma očima a ne očima někoho druhého. Vždyť jak mám věřit něčemu, o čem sama nejsem přesvědčená, když mi to říká někdo, kdo mě nechá odejít jen tak, přes to všechno pěkné, co mi tvrdí, že vidí, vnímá a cítí?