Cítím.

A cítím jak padám, letím, běžím, ležím, stojím. 

Cítím, jak miluju, pláču, křičím, bojím se a nenávidím. 

Hrdlo mi svírá cizí ruka. Není tvoje, bohužel. Nevím ani, komu patří, nevidím ho. Drží všechny mé vzlyky v mém krku, nepouští je ven. Oči se zalévají slzami, ale přesto žádnou nepustím na svobodu. Nechci, abys to byl ty, kvůli komu pláču, kvůli komu křičím, bojím se, koho miluju a koho nenávidím. 

Kéž bys mi nezpůsobil tolik příjemného, kéž bys nebyl tak blízko u mě. Kéž bys nebyl tak procítěně ve mně. Snáz by se mi věřilo, že není za co bojovat, proč se trápit a proč plakat. 

Nelituji, že se to stalo, vůbec ne! 

Děkuji ti, že jsi byl se mnou. Že jsi mi ukázal, co lze v životě hledat. Že jsi mě přesvědčil, hledat více, a ne se spokojit s málem. 

Bude těžké najít někoho, kdo zaplní vzduchoprázdno, které jsi vytvořil v mém srdci. Omluvou ti budiž, že tam už prázdno bylo, jen jsi jej na chvíli vyplnil a zvětšil. A docela úplně nechtěně. 

Uvidíme se, až bude tvoje místo zahojené a ty se tam už nebudeš vejít. 

Sbohem.