Stále.

Přišla jsem už i o krabici. 

Musela jsem ti ji dát, abych tě u sebe měla méně. Nebylo to lehké. Tvoje zavřená krabice se mnou ležela v posteli, když jsem pro tebe plakala. Předala jsem ti ji se svými slzami, ale už uschnuly, takže  je neuvidíš. Bohudík. 

Chováš se přesně tak, jak jsem si přála. To je dobře, jen nevím, jestli se tak chováš kvůli mně, protože si to přeju, nebo protože už se nemusíš snažit chovat hezky, abys mi neublížil. Nemohla jsem tam zůstat a poslouchat své přátele mluvit, zatímco jsem je vůbec nevnímala a myslela na to, že jsi kousek ode mě a poslal jsi mě pryč. Musela jsem odejít. 

Vrátila jsem se až se správnými lidmi, kteří mi pomáhají a mají mě rádi. 

Dlouho jsem se rozmýšlela, zda bych neměla zůstat doma. Nevěděla jsem, zda tě zvládnu vidět, aniž bych se rozplakala. Je to celé takové zamotané, v mojí hlavě. 

Totiž, když jsem tě viděla, všechno jsem zapomněla. Jen jsem chtěla být v tvojí blízkosti, poslouchat tě, vnímat tě, sledovat tě. Vždy je to, jako kdyby společně s tebou přišla nějaká rušička mých pudů sebezáchovy, skočím, i když vím, že mě nechytíš.

Udělala jsem ten večer hroznou chybu. Neměla jsem si hrát na hrdinku, ale měla jsem pocit, že mi to pomůže. Tak velký nával emocí, strachu, smutku, vzteku, bolesti a zároveň vzrušení jsem asi nikdy nezažila. 

Nevím, co přesně mě rozbrečelo, ani jsem na tebe nemyslela, měla jsem v hlavě prázdno, ale s každou ránou jsem cítila, jak se mi rozpadá srdce. A rozpadlo se úplně na malé kousky. Už mě nic nebolelo, jen jsem ležela a pouštěla jsem slzy na dřevěná prkýnka, která držela mou maličkost o krok dál od zhroucení se na zem.

Cítila jsem se rozbitá a utopená, ale chci to zažít znovu. Chci být znovu tak nízko, hluboko a v temnu, jako když jsem se poprvé rozplakala u výprasku.