Sedím.

A tak sedím. Sedím uvnitř. Sedím venku.

 Vlastně se nic nezměnilo. Všechno je stejné, jen to vědomí, že bys měl být pryč, je silně otravné, nepříjemné. Možná by nebylo tak nepříjemné, kdybys skutečně byl pryč, jenže faktem je, že nikdy úplně pryč nebudeš. Jsem za to ráda a zároveň to nenávidím. Stejně jako s tebou. Miluju tě a nenávidím tě. Nenávidím tě za to, žes mě nechal, abych tě milovala, a ještě více za to stejné nenávidím sama sebe. Bude těžké tě nevnímat. Až tě potkám, mám tě pozdravit? Mám tě obejmout? Mám dělat jakoby nic? Ráno, když jsem se vzbudila, po pár hodinách spánku, přečetla jsem si tvůj vzkaz. 

"Dávám ti svobodu." 

Přesně o to jsem tě prosila, to jsem chtěla. Zdá se to jako poprvé, co jsi poslechl, co říkám. Není to poprvé, jen je to poprvé, co to bolí, jinak, než bych chtěla. Jinak, než bys mi chtěl ublížit ty. Doufám. 

Jsem ublížená, hodně. Potřebuju se s tím srovnat a bude mi to trvat. 

Necítím se rozbitá víc, než včera. 

Mám pocit, že jsem smířená a vzápětí se rozpláču. 

Měla jsem ještě počkat? Udělala jsem to   správně? Nebudu toho litovat? Teď toho lituju, ale budu toho litovat za rok? Litovala bych, kdybych to neudělala? Kam až by to zašlo a kdo všechno by byl poškozen? 

Seděla jsem dlouho. Seděla jsem uvnitř a seděla jsem venku. Nepřišla jsem na nic. Snad jen jsi ve mně zase vzbudil naději, když jsi měl starost o to, jak se cítím. Zajímá mě, jak se cítíš ty, chtěla bych se zeptat, ale nevím, zda se to sluší. A hlavně se bojím, že jsem ti jedno.