Ahoj.

"Dáš mi svobodu, prosím?" 

Slova, kterých lituju ještě dříve, než je napíšu. Ve tři hodiny ráno, nevyspalá, vyhořelá, unavená a odolávající neduhům morální kocoviny. 

Jak jsem se tak rychle dostala až sem? Ne, že bych dřív byla nějak normální, ale tohle překračuje hranice všeho. Před rokem jsem se poprvé, rozklepaná v slzách a vystrašená, svlékla na povel. Člověk tomu nevěří, v hlavě se odehrává jen "ne, vždyť takové věci já nedělám," ale tělo bezpečně zrazuje. Poprvé, podruhé, naposledy, snad. Nebo ne? 

Před rokem jsem byla nadšená, zvědavá, přesto stydlivá, ale teď? Fotím se se zakrváceným obličejem a olizuji si prsty od krve. Jsem tohle ještě já? A pokud ano, jsem se sebou takhle spokojená? Stojí mi všechna ta rizika, ponížení, strach, stud a bolest za drobet pozornosti, po které prahnu? Jde mi skutečně jen o pozornost, nebo je za tím víc? Proč něčí pozornosti vyžaduji a něčí odmítám? Co je se mnou vlastně špatně?

Když jsem začínala s různými praktikami, vždy jsem věděla, že musím přijmout riziko. Riziko zranění, nehody, ale nikdy jsem nepřijmula fakt, že největší zranění může být to psychické. A taky že je. Nic nebolí více. Z ničeho nemám větší strach. 

Vždy, když se objeví problém, tak utíkám, ale nikdy mě nenapadlo, že možná útěk je jediným řešením. Jediným, posledním, záchranným člunem z parníku mých snů, plánů a nadějí, který už narazil na ledovec, nebo je pekelně blízko. Možná je lepší utéct. Možná taky ne. Jak to mám sakra vědět? 

Vzdaluješ se, ale nevím, kdo z nás dvou vlastně odchází. Přeju si, abys to byl ty, protože dokud neodejdeš, budu se vždy vracet. Můžeš mi hodit klacek a odjet, ale já poběžím za tebou, nebo si sednu, a budu čekat, dokud se nevrátíš. Potřebuju od tebe slyšet, že mě nemáš rád. Potřebuju, abys mě poslal pryč a zavřel dveře a neotvíral, až budu klepat. Ani nechoď ke dveřím, protože já budu vědět, že za nima jsi, budu kňourat a prosit. Snad jednou, až mi dojde, že jsi pryč, tě budu moct mít kolem sebe a nevnímat tě tak, jako teď. Moc to bolí. Mám u sebe tvoji krabici. Bolí mě i ta krabice. 

Proč jsem se otevřela? Copak se nikdy nepoučím? Tvoje krabice je stále zavřená, i když je u mě doma, i když to vypadá, že bych ji mohla otevřít, zůstává zavřená. Moje krabice je otevřená a přitom ani neexistuje, netoužíš se do ní podívat, nemáš ji stále na očích, a ani k ní nechodíš přikládat ucho, jestli mě neuslyšíš. 

Chybí mi něco, co jsi mi nikdy nedal. Dokonce jsi mě varoval, že mi to nikdy nedáš. Nikdy jsem to neměla a nikdy mít nebudu. A přesto mám pocit, jako kdybych o to byla oloupena.